Kalifornské papričky nás už od fenomenálního přelomového alba „Blood, Sugar, Sex, Magik“ zásobují každé čtyři roky novou a vždy skvělou albovou kolekcí. Nejsou sice už tou „groovy and funny“ bláznivou sebrankou, která nekoordinovaně ulítává na funky rytmech a pro kterou byl kdysi tolik populární rapový styl zpěvu jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení. Také doba kdy v kapele několik let působil „kytarista-model“ Dave Navarro (ex - JANE´S ADDICTION) jako náhrada za tehdy nestabilního a ještě velmi mladého Johna Frusciantea, který zrovna před deseti-dvanácti lety prožíval své nejhlubší heroinové peklo, je už dávno pryč, stejně jako psychedelie, kterou osobitý Navarro vnesl do zajímavého a pro RED HOT CHILI PEPPERS poměrně netypického alba „One Hot Minute“. Koncem devadesátých let se nakonec přece jen vyléčený Jeník (myšlen Frusciante - pozn. autora) k feferonkám vrací a album „Californication“, na kterém již nechyběl, slaví obrovský celosvětový úspěch. Nezvykle písničková, téměř až folk-rocková podoba některých skladeb, postavených zejména na méně hlasitých mnohdy akustických kytarách a bohatých vokálních aranžích, oslovuje řady nových posluchačů. Od této chvíle se dá říct, že „Peppers“ nalezli svůj nový výraz, svůj nový směr. Album se stalo pětkrát platinovým a je celosvětově zdaleka nejúspěšnější rockovou nahrávkou za posledních deset let. Neurčitý koncept alba vypovídá o tom, jak iluzorní a falešný může být náhled na Kalifornii, Los Angeles či Hollywood jako na středobod světa, co se týče ovlivňování životních, kulturních nebo kdovíjakých módních směrů. Na místo kde se vše rodí a vše umírá. Svůj potenciál kapela rozvíjí na pro mne vrcholném albu „By The Way“ (2002), které dotahuje vyjadřovací prostředky novodobých „papriček“ k dokonalosti. Nejsou na něm sice tolik transparentně výrazné a bezprostředně zapamatovatelné skladby jako na předchůdci, ale jde o méně nápadné (pouze na první poslech), aranžérsky bohatší a instrumentálně jemnější album se schopností s každým dalším ochutnáním posluchače více škádlit. Deska „By The Way“ navíc nenásilně pokračuje v  kalifornizačním konceptu předchozího alba. Letošní novinka (vyšla 12. května po necelých 4 letech od „By The Way“) s tajuplným názvem „Stadium Arcadium“ je dokonce dvojalbem a celou trilogii započatou na „Californication“ úspěšně doplňuje. Její první část má název – Jupiter, druhá – Mars a kapele se na obou daří pokračovat (a znovu vydatně zjemňovat) v tom¨, co započala před sedmi lety slovutným kalifornským hymnem.

Tak Vám nevím, ale když o tom tak uvažuji, domnívám se, že RED HOT CHILI PEPPERS jsou již kapelou, která má své průbojné roky za sebou a která ať nahraje jakékoliv album v intenzích toho, co dnes stabilně reprezentuje jejich jméno, jsou vysoké prodeje nové desky prakticky automatickou záležitostí. Novinka je, jak už jsem se výše zmínil, dvě hodiny trvajícím dvojalbem, které bez výkyvů a výrazných překvapení pokračuje tam, kde předchozí „By The Way“ skončilo, takže i rozdělení na dvě rozdílná alba (modrý Jupiter / rudý Mars) je, co se hudební náplně týče, celkem zbytečné. Celá kolekce si po celou dobu udržuje takovou ucelenost a skladbovou jednotnost, až se posluchač musí zamýšlet – jestli jej náhodou již nějakou chvíli nenudí. Je to však pouze zdánlivý pocit, který předlouhý nosič vyvolává po prvním poslechu. „Stadium Arcadium“ jen potřebuje trochu více času na to, aby se dostalo pod kůži. Papričky jsou totiž znovu o kus zralejší, tedy i jemnější než u „By The Way“, a tak se detaily a všechny ty melodie dostávají na povrch pomaleji. Je jich však znovu požehnaně. Album znovu září všemi barvami a je aranžérsky o kus dál. Chce to jen trochu trpělivosti při počátečním hledání. Silné momenty budou při pozorném několikanásobném poslechu sami vyvstávat a rozjasňovat se, až nebudete vědět, kam se před nimi schovat. Obklíčí Vás, chytnou a už nepustí. Tak tedy k věci.

JUPITER

Z mého pohledu obsahuje první „modrý“ disk o něco více bezprostředně nápadných skladeb. Už jen „Dani California“ s výrazným refrénem je typická hitovka hodící se na odstartování celé té parády. Druhá „Snow (Hey Oh)“ zní paradoxně jako příjemný letní popěvek s přechodem ke své rychlejší druhé půli, která nijak nenaruší jeho prosluněnou náladu. Ideální pro ranní vycházku s úsměvem na líci a surfařským prknem pod paží k nejbližšímu mořskému zálivu. Trojka „Charlie“ je zas přesně tím songem, kterého jste si při prvním poslechu nevšimli, ale po třetím víte, že je to hit jako barák. Ozdobou je titulní balada „Stadium Arcadium“, která už teď patří do zlatého fondu kapely. Stejně jako u „By The Way“ je zde poznat velký vliv kytaristy Johna Fruscianta – kolekce je totiž na skrz prošpikovaná všelijakými jemnými aranžemi, kytarovými vyhrávkami, parádním sólíčky i výraznými doprovodnými zpěvy. Rytmická „Hump De Bump“ se (jako jedna z mála na prvním disku) mírně vymyká zasněnému konceptu. Zaujme další tragikomická balada „Slow Cheetah“ i rychlejší píseň „Torture Me“ s lobujícím Johnem Frusciantem v popředí. Vrcholem je však rocková jízda „Especially In Michigan“, která asi nejvíc reprezentuje RED HOT CHILI PEPPERS takové, jaké mám obzvlášť rád. Bohužel závěrečné čtyři skladby trochu zaostávají za předchozími, takže až zde může být řeči o koketování s nudou. Výjimkou je jen ve svém závěru chytlavě vygradovaná „Wet Sand“.

MARS

Druhý disk přece jen v některých fázích o trochu víc přitlačí na pilu, a tak se dočkáme větší skladbové různorodosti. I tady je opravdu na co se těšit. Už úvodní mohutná „Desecration Smile“ je skvělý akustický hard rock jak z doby květinové hysterie, do kterého Frusciante vykresluje duhové obrazce v podobě čitelných a funkčních sól, kytarových vyhrávek a marihuanového kouře. Následuje budoucí singl „Tell Me Baby“, takže chytlavý funky popěvek jako dělaný pro rádiové i televizní stanice. Půlnoční skladba stojící na soustředěném Kiedisově přednesu, klávesách a kytarové akustice - to je „Hard To Concentrate“. Můj favorit se jmenuje „21st Century“ a obsahuje znovu zajímavé postupy, retro-taneční sloky a překvapivý a poměrně originální refrén. Nejklidnější skladbou za celé dvě hodiny je výhradně akustická komorní „If“. Zaujme ležérní kolovrátek „She Looks To Me“ trochu připomínající obrovský šlágr „Otherside“, stejně jako rychlejší skladby „Make You Feel Better“ a „Storm In A Teacup“, které jsou tím pravým svěžím větrem na mírně neklidnější rudé planetě zvané Mars.Vyjímá se i funky  jemnůstka „Turn It Again“ s kytarovými kotrmelci ve svém závěru. Panoramatická „Death Of A Martian“ (tak trochu jako „Venice Queen“), ve které na sebe navazuje hned několik stěžejních melodií plynule uzavírá celý komplet.

Co dodat? RED HOT CHILI PEPPERS nahráli další skvělou desku, která pokračuje v písničkovém trendu započatém na „Californication“. Je ještě o poznání jemnější a propracovanější než „By The Way“, takže se dostává pod kůži mnohem pomaleji než tato alba. Nebýt trochu slabšího závěru planety Jupiter dal bych stejně jako čtyři roky starému předchůdci plný počet, takhle je to o bod míň. Ale už teď je téměř jasné, která deska se stane mým nejoblíbenějším pop/rockovým albem letošního roku.